Rozhovor

Francois Azouvi

Marc de Launay

Knížka rozhovorů s "nejoriginálnějším filosofem naší současnosti" představuje pronikavé myšlení této osobnosti přístupnou, sdělnou formou.Ukázka:

Mluvil jste zatím o křesťanství jako celku, nelze vám tedy nepoložit otázku, jak vnímáte vztahy mezi protestantismem a katolicismem. Zdá se mi, že i tady jsou současné dějiny velmi odlišné od historie šestnáctého století; původní motivy roztržky dnes téměř neexistují. Když si připomeneme Lutherovu historii, kterou ve své knize dobře vystihl Lucien Febvre,16 vidíme, že se tu jedná o fenomén spojený s koncem středověku, jehož základní otázkou bylo vědět, zda je člověk "zatracen", či zda a do jaké míry se může cítit "spasen". Náš problém dnes je spíše otázka "smyslu" a "nesmyslu". To je otázka post-nietzscheovské doby, kterou nelze klást jenom v termínech viny, hříchu nebo vykoupení. Kromě toho problém mnišství, zdá se mi, dnes znamená něco úplně jiného než tehdy. Luther horoval proti mnišství a zdůrazňoval profánní, laickou existenci jako nositele povolání, zatímco dnes má mnišství význam anti-modelu: mnišství dnes znamená, že existují lidské bytosti schopné žít mimo svět peněz, sexu a mocenských vztahů. I v buddhistických klášterech rádi nacházíme prostor k vydechnutí a tichu, všechny ty důležité věci, kterých nám moderní společnost hluku, žádostivosti a majetnictví nedopřává. Křesťanský mnich dnes není jen pokračováním řeckého poustevníka, který klade kontemplativní život nad život praktický; je jakýmsi alternativním vzorem pro společnost výroby, konzumu a zábavy. Myslím, že roztržka mezi katolictvím a protestantstvím je vposledu spjata s otázkou autority a tam zatím zůstává nepřeklenutelná propast. Instituční ekumenismus mne ale nezajímá vůbec, protože věřím, že křesťanství je svým původem i určením pluralitní. Asi proto jsem se nestal katolíkem. Katolictví je mi blízké, jako je člověku blízký dobrý soused. Prožívám to na dvou úrovních: jednak na úrovni místní, v sousedském vztahu našich farností, jednak na úrovni intelektuální, při exegetické, teologické a filosofické práci. Zcela jako doma se cítím u jezuitů z ulice de S?vres a u svých přátel z pařížského "Institut catholique": zaměstnávají je tytéž problémy jako mne, problémy smyslu a nesmyslu, mají rovněž problémy se svou autoritou, s vlastní církevní hierarchií; prostě žijí zevnitř to, co já vnímám trochu zvnějšku, z pozice sousedství, na které zůstávám. Když jste mluvil o laickosti a problémech soužití s islámem, řekl jste, že křesťanství a judaismus existují v sekularizovaných společnostech. Jak interpretujete fenomén sekularizace? Každá církev je církví viditelnou. Ocitá se tedy na poli institucí a musí řešit problémy, které jsou spjaty s mocí. První charakteristikou sekularizace je umenšení někdejší sféry vlivu církevní instituce vůči jiným institucím; ty se nyní ve své funkci a výkonu své autority obejdou i bez reference na církevní společenství. Význačným rysem sekularizace tedy je odpoutání celé řady institucí občanské společnosti od specifické společnosti církevní. Za druhé, tento proces se interiorizuje v jednotlivých členech těchto institucí, kteří pak jednají jako "řády uznání", vyjádřeno slovníkem Jean-Marc Ferryho: každý je vůči systému jednajícím subjektem. I tento vztah se rozvíjí bez náboženského krytí. Člověk se cítí uznán jako sociální činitel, schopný zasahovat do systémů, které jsou autonomní, zatímco náboženství je heteronomní. Třetím rysem sekularizace je proměna dějinného horizontu institucí vůbec: jejich budoucnost byla zbavena eschatologického výhledu, který nabízí náboženství. Nejdříve byla tato eschatologická dimenze - řekněme "velké hostiny", konečného smíření - přeložena do jazyka racionality: stala se na kantovský způsob problémem účelů, kde věčným zůstává jen horizont vztahů mezi státy. V druhém stadiu této proměny historického horizontu dochází ke ztrátě i té kontinuity, kterou zajišťovaly laicizované formy eschatologie: život je zasazen do dějin bez finality, dějiny se odehrávají jen v úsecích tak dlouhých, jak jsou dlouhé příležitostné projekty těch kterých společenství. Posledním příznakem sekularizace je nepřítomnost souhrnné rekapitulativní funkce, tedy rozptýlenost kruhů příslušnosti k obci. Není to náhoda, že dnes vzniká tolik prací o pluralismu myšlenky spravedlnosti; svědčí to nejen o absenci souhrnného dějinného projektu, nýbrž i o nemožnosti rekapitulace.