Poslední Kierkegaardovo dílo, vydávané autorem časopisecky v roce 1855, je jeho nejvášnivější polemikou o významu a podobě tehdejšího křesťanství. „Okamžik potrvá v naší literatuře jakožto nejvlastnější a rozhodný čin Kierkegaardův, poněvadž podává nejkratší a nejsevřenější formou, co myslil a chtěl.“ (G. Brandes)

 

ÚRYVOK Z KNIHY:

Čemu se tak říká křesťan První obraz Představme si mladého muže – ve skutečnosti je mnoho příkladů – s nadáním více než obyčejným, s vědomostmi, stojícího na výši veřejných událostí, činného též v politice. Co se týče náboženství – jeho náboženstvím je, že ho nemá. Nikdy ho nenapadne myslet na Boha ani jít do kostela, a jistě to nedělá z náboženských důvodů, že tam nechodí; doma číst Slovo boží, toho by se skoro bál, aby se tím neučinil směšným. Stane-li se jednou, že ho životní poměry nutí, spojeny s jistým nebezpečenstvím, aby se vyjádřil o náboženství, volí výhybku, že řekne pravdu: Nemám naprosto o náboženství žádného mínění, nikdy jsem se o nic takového nestaral. Tentýž mladík, který necítí touhu po náboženství, cítí však touhu stát se otcem. Ožení se, má dítě, je otcem dítěte: a co se stane? Náš mladík přijde tímto dítětem, jak se říká, do úzkých. Je nucen jako otec dítěte mít náboženství a ukáže se, že má evangelicko-luterské náboženství. Jak ubohé mít tím způsobem náboženství. Jako muž nemá náboženství; kde by mohlo být nebezpečné mít jenom mínění o náboženství, nemá náboženství. Ale jako otec dítěte má (risum teneatis!) křesťanské náboženství, které právě doporučuje panictví. Pošle se tedy pro kněze; bába přijde s dítětem; mladá dáma koketně drží čepeček; několik mladíků, kteří také nemají náboženství, prokáže otci dítěte službu, že jako kmotři mají evangelicko-křesťanské náboženství a převezmou povinnost křesťanské výchovy dítěte. Kněz oděný v hedvábí stříkne půvabně třikráte vodu na sladké děťátko, utře se půvabně o ručník – – a to se odvažují podávat Bohu pod jménem: křesťanský křest. Křest; tímto posvátným výkonem byl Spasitel světa posvěcen ke své životní práci a po něm učedníci, muži, dávno došlí dospělosti a stáří, kteří teď, odumřelí tomuto životu (pročež potopili se třikrát, což znamenalo, že jsou křtěni v smrt Krista Ježíše) slíbili, že budou žít jakožto obětovaní v tomto světě lži a špatnosti. Ale kněží, tito svatí mužové, znají dobře svou věc, a také vědí, že kdyby tomu bylo tak, jak by to křesťanství bezpodmínečně mělo žádat i každý rozumný člověk, že teprve, když člověk došel let dospělosti, má právo stanovit, které chce mít náboženství – kněží chápou dobře, že by pak nebylo z živnosti nic. A proto vnikají tito svatí svědkové pravdy do světnic šestinedělek a používají toho něžného okamžiku, kdy matka je slabá po přestálém utrpení a tatík je – zaražen. A odvažují se pod jménem křesťanského křtu nabízet Bohu takové jednání, jak jsem popsal, do něhož by mohli přivést přece trochu pravdy, kdyby mladá dáma, místo aby sentimentálně držela čepeček nad dítětem, satiricky držela noční čepici nad otcem dítěte. Neboť tím způsobem mít náboženství je duševně směšná ubohost. Člověk nemá žádné náboženství, ale kvůli různým stavům – nejprve matka přišla do jiného stavu a následkem toho otec přišel do různých stavů – kvůli všem těm stavům s tím malým zlatouškem má člověk: evangelicko-luterské náboženství.