Benediktova cesta

(ukázka z knihy Roda Drehera: Benediktova cesta. Hesperion, 2018)

Podle tradičního křesťanského názoru jsou pravda, dobro a krása objektivní skutečnsti, Boží vlastnosti, a proto jsou vepsané do samotného stvoření. Být svobodný znamená být schopen tato nejvyšší dobra vidět, podílet se na nich a tím si uvědomovat naši pravou přirozenost. Jako křesťané se nechováme ctnostně jen proto, že to Bůh přikazuje, ale také proto, že nám získávání ctnosti pomáhá jasněji vidět Krista, a díky tomu jej pak ukazovat druhým. Raná církev o nic neusilovala víc než o vidění Boží tváře. Všechno ostatní bylo až druhotné.
Pokud je naší největší touhou uzřít Boží tvář a stát se touto cestou podobnějšími Kristu, pak musíme zůstat k tomuto poslednímu cíli zaměřeni.V Dantově Božské komedii putující hrdina (taktéž zvaný Dante) poznává, že hřích je neuspořádaná láska. Veškerá neuspořádanost začíná tam, kde jsou konečné skutečnosti milovány víc než nekonečný Bůh. Dokonce i láska k dobrým věcem, jako je rodina a vlast, může být zdrojem zatracení, pokud je člověk miluje víc než Boha a hledá naplnění v nich, a ne v tom, který je stvořil.
Zůstat zaměřený na kontemplaci Boha je nesmírně náročné. Poutník Dante zjišťuje, že v životě zabloudil kvůli lásce k ženě jménem Beatrice, jež byla dobrá, pravdivá a krásná, on si však myslel, že je tím vším sama o sobě. Na věčnosti pak Beatrice, která zemřela jako mladá, Danta kárá a říká, že cokoliv v ní bylo dobré, poukazovalo ke Zdroji všeho dobra. Neschopnost vidět to jej málem přivedla ke zkáze.

Psycholog William James napsal: „Má zkušenost je to, čemu se rozhodnu věnovat pozornost. Pouze ty věci, jichž si všímám, utvářejí mou mysl.“ Naše myšlenky vskutku určují naše životy. Tim Wu, autor zabývající se technikou, s ohledem na Jamesův postřeh poznamenává, že náboženství mělo vždycky jasno v tom, jak nesmírně je pro člověka důležité nasměrovat pozornost k tomu, co je svaté. Právě proto bylo středověké křesťanství prostoupené modlitbami, rituály, posty a svátky: aby život, ať už veřejný či soukromý, zůstal zaměřený k posvátným skutečnostem.
Tak tomu bylo tehdy. Žádná taková křesťanstvím hluboce prosycená kultura podobné šíře se v dohledné budoucnosti nevrátí. To však křesťany nezbavuje zodpovědnosti. Znamená to pouze, že budeme muset jako jedinci i jako komunity mnohem více zápasit o to, aby náš pohled zůstal zaměřený na Boha.

Rozvoj kognitivního sebeovládání, které vede ke kontemplativnějšímu křesťanskému životu, je klíčem k tomu, abychom mohli v postkřesťanské Americe žít jako svobodní muži a ženy.