Zapomenuté cesty

Reaktivace misijní církve / Výzva ke zcela novému pojetí misie. Autor je přesvědčen, že zděděné metody pro budování Kristova těla nefungují. Než by spoléhal na drobné úpravy dřívějších řešení, má před sebou raději vizi budoucího růstu skrze využití toho, co bylo mocí první církve – hnutí, které z pouhých 25 000 přívrženců v roce 100 po Kristu narostlo během dvou set let na více než 20 milionů. Podobný raketový růst byl zaznamenán i v historii a je i v současné době v mnoha apoštolských hnutích po celém světě. Jak to dělají? Většina církví začíná jako dynamické a vzrušující dobrodružství evangelizace a zakládání sborů. Na konci životního cyklu organizací ale nacházíme zpravidla nešťastnou a statickou instituci. Zdá se, že podstatnou součástí procesu hnutí je posun od raného nestabilního nerovnovážného stavu k stabilnímu rovnovážnému stavu. Raná léta většiny sborů či paracírkevních organizací bývají nepředvídatelná a dosti divoká, nicméně současně se jeví jako plná určitého druhu duchovní energie. Proč tomu tak je? Čím to, že nerovnováha stimuluje život a dodává energii? A čím to, že stabilita toto hnutí zřejmě dusí? Je to snad tím, že život sám je nepředvídatelný a chaotický, takže založíme-li organizace, které se snaží regulovat a minimalizovat životní nebezpečí, tyto organizace nakonec život zadusí? Dějiny misie skýtají jednoznačné poučení: Křesťanství se daří nejlépe na chaotické periferii. Když se církev usadí a vzdálí se od okraje chaosu, začnou se věci kazit. (Alan Hirsch: Zapomenuté cesty).