Pašerákem ve službách Nejvyššího

Příběh holandského misionáře, který v dobách železné opony neohroženě pašoval duchovní literaturu do komunistických zemí.

Ukážka:

K A P I T O L A   8

KALICH
UTRPENÍ

Náš vlak přijel do Amsterodamu přesně na čas. Vystoupil jsem s ostatními. Manšestrové kalhoty stále vrzaly, ale nesl jsem o poznání lehčí zavazadlo než cestou do Varšavy.

Nejel jsem přímo do Witte. Místo toho jsem se šel podívat na Whetstrovy do jejich nového amsterodamského domu.

Byl krásný: úhledný dům z hnědých cihel na příjemné ulici lemované stromy a blízko řeky. Před ním parkoval zářivě nový volkswagen, světle modrý, o kterém mi pan Whetstra také už psal. Položil jsem si tašku na chodník a zkusil otevřít dveře auta.

„Tak co, synu, co si o něm myslíš?“

Otočil jsem se a za mnou stál pan Whetstra a usmíval se na mě. Vzal mě na krátkou projížďku po nábřeží.

„Ale dost předvádění. Musíš nám vyprávět, jaké to bylo v Polsku.“

A tak jsem po zbytek odpoledne vyprávěl Whetstrovým o své cestě. Řekl jsem jim i o verši z Bible, který mi byl předestřen tak podivným způsobem.

„Ale jak bych mohl čemukoliv pomoci?“ dodal jsem. „Jakou já mám sílu?“

Pan Whetstra potřásl hlavou. Souhlasil se mnou, že jeden osamělý Holanďan bude asi sotva lékem na neduhy, které jsem popisoval. Ale paní Whetstrová tomu rozuměla.

„Žádnou sílu!“ odpověděla mi zvesela. „Copak nevíš, že právě když jsme nejslabší, nás může Bůh nejlépe použít? Co když jsi to nebyl ty, ale Duch svatý, kdo má plány za železnou oponou? A ty mluvíš o síle…“

Můj návrat do Witte byl spojen s příjemným překvapením.

Sousedé se u nás v průběhu večera zastavovali a vyptávali se na věci, které v roce 1955, kdy cestování za železnou oponu teprve začínalo a komunistický svět byl ještě zahalen tajemstvím, všechny zajímaly. Ale nakonec poslední host odklapal přes náš můstek a byl čas jít spát. Protáhl jsem se, sebral svůj téměř prázdný kufr a následoval Cornelia k žebříku na půdu.

„Okamžik, Andy,“ řekla Geltje.

Zarazil jsem se.

„Rádi bychom ti něco ukázali!“

Sestoupil jsem ze žebříku a šel za Geltje do pokoje vedle světnice, který kdysi býval ložnicí rodičů. Každý centimetr té místnosti byl plný vzpomínek: Basovo zubožené tělo pod pokrývkou; maminka v posledních měsících války – příliš slabá, než aby zvedla hlavu z polštáře…

„Když se, Andy, v přístěnku dodělal nový pokoj pro tatínka,“ říkala Geltje, „rozhodli jsme se, že bys mohl mít svůj hlavní stan tady.“

Nemohl jsem popadnout dech. Ani ve svých nejdivočejších snech o štěstí jsem si nikdy nepředstavoval, že bych mohl mít vlastní pokoj. Věděl jsem, že v tomto malém domě je takový dárek pro mě od Arieho a Geltje velkou obětí.

„Dokud se neoženíš!“ zakřičel tatínek z obývacího pokoje. Tatínek začínal mít časté poznámky o svém sedmadvacetiletém staromládeneckém synovi. „Jen dokud se neoženíš!“

Nakonec jsem slova nějak nalezl. Vlastní pokoj! Ten večer, když ostatní členové rodiny odešli spát, jsem zavřel vlastní dveře a prošel se po pokoji, jen abych se seznámil se svým nábytkem.

„Děkuji ti za židli, Pane. Děkuji ti za sekretář…“ Udělám si psací stůl. Dám si ho sem a budu ve svém pokoji trávit celé hodiny a budu studovat a pracovat a plánovat.

Nebyl jsem doma ještě ani týden, když mi začala docházet různá pozvání. Kostely, kluby, občanská sdružení, školy; všichni se chtěli dozvědět o životě za železnou oponou.

Všechna jsem přijal. Částečně proto, že jsem potřeboval peníze, které mi nabízeli. Ale měl jsem ještě silnější důvod. Nějak jsem si byl jist, že prostřednictvím těch vystoupení přijdu na to, co mám dělat dál.

A to se i stalo.

Kostel v Haarlemu, kde jsem měl mluvit, vyvěsil po celém městě oznámení, že mým tématem bude „Jak žijí křesťané za železnou oponou.“ Nikdy bych si netroufl na takové téma mluvit po třítýdenní návštěvě jednoho jediného města. Ale ta oznámení přitáhla lidi – sál byl nabitý. A přitáhla také něco dalšího: skupinku komunistů.

Poznal jsem je okamžitě – někteří z nich byli také na zájezdu – a přemýšlel jsem, jakou provokaci mohu čekat. K mému překvapení však nijak nereagovali ani během mého vystoupení, ani při následné diskusi. Ale potom za mnou jedna žena přišla. Byla to vedoucí holandské delegace ve Varšavě.

„Vaše řeč se mi nelíbila,“ prohlásila.

„To je mi líto. Ale nic jiného jsem ani nečekal.“

„Vyprávěl jste jen jednu část příběhu,“ pokračovala. „Zřejmě jste toho neviděl dost. Měl byste cestovat víc, navštívit víc zemí, mluvit s dalšími představiteli.“

Neříkal jsem nic. Na co narážela?

„Jinými slovy, měl byste podniknout další cestu, a to jsem vám přišla navrhnout.“ Zatajil se mi dech. „Mám vybrat patnáct lidí z Holandska na zájezd do Česko­slovenska. Bude to na čtyři týdny. Budou to studenti a profesoři a lidé z médií a rádi bychom vzali i nějakého představitele církve. Nechtěl byste jet?“

Byla to ruka Boží? Byly to další otevřené dveře v Jeho záměru se mnou? Znovu jsem se rozhodl, že Mu položím otázku ve formě peněz. Bylo jasné, že na takový výlet nemám prostředky. Pokud chceš, abych jel, Pane, řekl jsem v bleskové modlitbě se zatajeným dechem, musíš mi obstarat prostředky.

„Díky,“ pronesl jsem nahlas, „ale takový výlet si nemohu z finančního hlediska dovolit. Je mi líto.“ Začal jsem si balit obrázky Varšavy, které jsem si přinesl s sebou.

Cítil jsem, jak mě ta žena upřeně pozoruje.

„No,“ řekla nakonec, „to se dá zařídit.“ Vzhlédl jsem. „Jak to myslíte?“

„S těmi prostředky. Pro vás by to bylo zadarmo.“

A tak začala má druhá cesta za železnou oponu. Připomínalo to cestu do Polska, pouze byla naše skupina tentokrát menší a mně dalo víc práce se od ní odpoutávat. Stále jsem přemýšlel, co mě Bůh v Česko­slovensku chce naučit.

A ke konci čtvrtého týdne jsem našel odpověď. Všude nám říkali, že v komunismu mají lidé svobodu vyznání. Tady v Česko­slovensku, vykládal nám průvodce, existovala dokonce skupina vědců placených státem, která právě dokončila nový překlad Bible a nyní pracuje na biblickém slovníku.

„Velmi rád bych ty lidi navštívil,“ přihlásil jsem se.

Takže mě odpoledne zavedli do velké kancelářské budovy v centru Prahy. Bylo to mezicírkevní centrum – hlavní stan všech protestantských církví v Česko­slovensku. Mým prvním dojmem byl úžas nad rozsahem materiálních možností, který církev mohla spravovat. Uvedli mě do pracoven, v nichž za těžkými svazky a haldami papíru seděli pánové v černých sakách, kteří vypadali jako badatelé. Řekli mi, že tito muži pracovali na novém překladu. Udělalo to na mě velký dojem. Ale postupně začaly na povrch vyplouvat některé zábavné informace. Zeptal jsem se, jestli bych se mohl podívat na ten nový překlad a ukázali mi objemný, velmi osahaný rukopis.

„Aha. Ten překlad ještě nevyšel?“ zeptal jsem se.

„Ještě ne,“ řekl jeden z badatelů. Vypadal smutně. „Máme to připravené už od konce války, ale …“ Pohlédl na vedoucího naší výpravy a nechal větu nedokončenou.

„A co biblický slovník? Už je hotový?“

„Téměř.“

„Ale k čemu vám bude biblický slovník bez Bible? Existují starší překlady?“

Badatel se opět podíval na vedoucího výpravy, jako kdyby se rozhodoval, kolik toho smí prozradit.

„Ne,“ vyhrkl nakonec. „Ne. Je to velmi složité. Je velmi složité si tady v současnosti pořídit Bibli.“

Vedoucí výpravy ukončil rozhovor. Byl jsem vyveden ven, aniž bych měl možnost položit další otázky. Ale i to mi stačilo. Nahlédl jsem pod povrch. Než aby v této zbožné zemi nový režim zaútočil na ná­bo­ženství přímo, hrál na strunu frustrace. Podporoval nový překlad Bible – ovšem překlad se nikdy nedostal do tiskárny. Podporoval nový biblický slovník – ale nebyly tu žádné Bible k tomu slovníku.

Další den jsem požádal našeho průvodce, aby mě zavedl do mezidenominačního knihkupectví v Jungmannově ulici č. 9. Byl jsem odhodlán sám vyzkoušet, jak těžké je koupit Bibli. Obchod byl dobře zásoben hudbou, kancelářskými potřebami, obrázky, soškami, křížky, knihami, které více či méně souvisely s ná­bo­ženstvím. V každém podobném obchodě v Holandsku by bylo celé oddělení věnované různým vydáním Písma.

„Mohl bych se podívat na sváteční vydání Bible, prosím?“ zeptal jsem se prodavačky. Už jsem věděl, že anglicky nebo německy se tu většinou domluvím.

Prodavačka potřásla hlavou. „Bohužel, pane. Momentálně je nemáme na skladě.“

„A co tedy obyčejné standardní vydání?“